Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chov koní


Chov koní ve světě:Plemeno je definováno tím, že má plemennou knihu. Existují dva hlavní typy. Mnoho plemenných knih je otevřených, tzn. že koně jsou registrováni v plemenné knize za podmínky, že oba rodiče jsou schváleni odpovídahící plemennou společností a oba jsou čistokrevní. Hřebec a klisna, kteří jsou schváleni jako rodiče, nemusí být oba stejného plemene. Např. Hannoverský kůň má často arabské plnokrevné nebo trakénské předky. Nicméně většina starších plemen - např. arabský a anglický plnokrevník - mají plemennou knihu uzavřenou. To znamená, že kůň je registrován pouze tehdy, jestliže oba rodiče jsou registrováni v této plemenné knize.
Dále existují koně, kteří nejsou registrováno v žádné plemenné knize; většina z nich se definuje jako určitý typ. Do této kategorie patří např. hunteři, hackové a cobové, ačkoliv je možné, aby byl registrovaný plnokrevný hunter nebo plnokrevný hack.
Existují také koně, které je těžké zařadit do těchto systémů. Např. australský brumby je divokým potomkem koní, kteří utekli ze zajetí, když na konci 18.století přišli do Austrálie první evropští osadníci. Takže to není skutečné plemeno, ale ani to není odpovídahící typ. Nicméně jeho kříženci s domestikovanými koňmi mají velmi houževnaté potomky.


Česká republika
Chov koní má v českých zemích bohatou tradici. Vyvíjel se - podovně jako v jiných státech - pod vlivem místních hospodářsko-politických podmínek, s dlouhodobým zaměřením na vojenskou potřebu, dopravu a poselské služby, ceremoniál a jen omezeně na zemědělství.

Výrazný pokrok i v zemském chovu dosáhl chov koní v 18. století. V tereziánské době byly položeny základy koncepčního šlechtického programu vydáním souhrnných nařízení a opatření plemenářského charakteru. Hlavní motivací byla vojenská potřeba rakouské říše, jejíž nejvyspělejší částí byly právě země koruny české. Dalším historicky důležitým stimulem - tentokrát však již motivovaným potřebou koní pro zemědělství - byl rozvoj industrializace v 19. století. Promítl se zvýšenými nároky na produktivitu zemědělské výroby, tedy na vyšší výkonnost tažných koní. Ke zlepšení chovu byli postupně importováno mnoho hřebců, zvláště německých plemen. Záměrem importu bylo zvýšit mohutnost teplokrevných koní domácího českého chovu. Dříve používaní hřebci rakouských a uherských chovů byli pro nové požadavky zemědělské výroby příliš lehcí. V polovině 19. století působili ještě v teplokrevných chovech hřebci Anglických plnokrevníků, Noniové, starokladrubští koně, norfolkští hřebci, lipicáni atd. Ke konci století se zvyšoval dovoz anglonormanů a oldenburgských hřebců a postupně i hannoverských. V roce 1990 byl procentuální pomět teplokrevných a chladnokrevných koní 92:8, postupně se však v průběhu dvaceti let změnil na poměr 48:52 (r. 1920) a po dalších dvaceti letech (r. 1940) se stabilizoval na úrovni poměru 42:58. Nárůstu chladnokrevných koní se svazy chovatelů teplokrevných koní bránili dovozem oldenburgských a východofríských hřebců z Německa. V Čechách byli tito koně využiti v chovu Českého teplokrevníka, který tvořil širokou chovnou základnu. Avšak i při dosažení určité typové a tvarové homogenity chovu ani tento plemenářský postup nesplnil očekávání. Při určitém zmohutnění potomstva - i když logicky ne podle tehdejších představ chovatelů, byla totiž populace československých teplokrevníků konstitučně zeslabena. Na Moravě se vyvíjel teplokrevný chov pod silnějším vlivem kmenů anglického plnokrevníka (Furioso a Przedswit), které byly velmi rozšřeny. Na jižní Moravě se v zušlechťování teplokrevného chovu uplatnila i orientální krev. Moravský teplokrevník byl tedy ušlechtilejší, lehčích forem, pohyblivější než teplokrevník českého chovu.

Rozvoj chladnokrevného chovu byl velmi dinamický. Český chlednokrevník se vyvájel víc pod vlivem dovozu brabantských hřebců, moravský pod vlivem hřebců ardenských. Moravský chladnokrevník byl ve srovnání s českým poněkud menší a velmi pohyblivý; představoval tzv. typ chladnokrevníka kontinentálního. Současně se v jižních Čechách a na severní Moravě rozšiřoval chov norických koní; mezi oběma chovy byla znatelná určitá diference.

Se vznikem Československé republiky v roce 1918 došlo k určitým změnám v chovných cílech. Kvantitativní rozvoj chovu koní byl podmíněn zvyšující se úrovní plemenářské práce - přísnějším výběrem plemenných hřebců, náročnějčím systematickým hodnocením jejich potomstva, zlepšením výživy a celé technologie chovu. Značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které úzce spolupracovali se státními hřebčinci. Svazy sehrály pozitivní úlohu i při zajišťování testace hřebců, tj. při hodnocení jejich výkonnosti. Výkonnostní zkoušky byly významným kvalitativním pokrokem při zvyšování výkonnostního potenciálu chovaných populací. Zkušební systém byl ve třicátých letech v principu (i když po určité modifikaci) převzat ze zkušebního ústavu hřebců ve Westercelle a postupně se pak vyvíjel v intencích domácích podmínek. Chovaná plemena se v tomto období typově sjednocovala.

Válečné událost přirozeně ovlivnily chov koní negativně. V období po druhé světové válce prodělával chov koní vývoj v určitých peripetiích, s výrazným poklesem počtu koní v zemědělství. Snižování početních stavů koní bylo sice nezbytné, neboť uplatnění mechanizace bylo určujícím faktorem dalšího vývoje ve všech hospodářsky vyspělých zemích, ale pokles počtu koní až na 4 procenta (ve srovnání s nejvyšším poválečným stavem), byl nejnižší v širokém mezinárodním měřítku. Toto období charakterizuje výrazná změna chovného cíle teplokrevných plemen s orientací na produkci koní pro sportovní účely, tj. hlavně pro jezdecký sport. Při zušlechťování českého teplokrevníka byla použita zejména krev hannoverského teplokrevníka (dovoz z tehdejší NSR a NDR) a dále vhodní hřebci anglického plnokrevníka domácího původu. Šlechtitelský proces byl specifikován do jednotlivých šlechtitelských kroků se stanovením výběrových hranic pro rozhodující vlastnosti. K vyšší účinnosti hodnocení koní byly objektizovány metody posuzování , aby tak hodnocení rodičů podle výkonnosti potomstva bylo za daných podmínek co nejkonkrétnější. Nejušlechtilejší jádro populace bylo chováno v šlechtitelských chovech ve státních hřebčínech. V zemském chovu působili hřebci dvou státních hřebčinců (Tlumačova, Písek). Chov koní byl centrálně řízen Ministerstvem zemědělství prostřednictvím Státního plemenářského podniku. Od roku 1989 nastala i změna v řízení chovu koní. Větší pravomoce získaly vzniklé chovatelské svazy. V rámci změn byly privatizovány některé hřebčíny. Chovaná plemena se nadále udržují a pokračuje jejich zušlechťování. Z hlavních záměrů chovu je patrný větší důraz na chov koní pro sportovní účely a v chovu anglického plnokrevníka snaha o zkvalitnění chovné základny. V chovu teplokrevných koní se využívá inseminace hluboko zmraženým spermatem, transfér embrií a další metody moderních forem reprodukce.

K hlavním chovatelským organizacím patří Asociace chovatelů koní a Jockey-Club, který sdružuje chovatele anglického plnokrevníka a klusáka. Zastřešující řídící organizací chovu je Ministerstvo zemědělství. V přímém řízení ministerstva zůstávají oba hřebčince a hřebčín v Kladrubech, který se stal národním hřebčínem a byla k němu přiřazena bývalá výzkumná stanice pro chov koní ve Slatiňanech.

Jezdecký sport dosahoval v období první republiky v mezinárodním měřítku vysoké úrovně, a to jak v drezurním a skokovém ježdění, tak v military. Vojenští jezdci - důstojníci kavalerie a dělostřelectva, byli převážně absolventy vysokého jezdeckého učiliště v Pardubicích, které bylo po druhé světové válce zrušeno. Úroveň jezdectví v tomto období postupně klesala. Projevil se nedostatek fundovaných trenérů a jezdců. V současné době je naprostá většina jezdců zaměřena na ježdění skokové, podíl drezurních jezdců - i když se jedná o základní disciplínu, je, obdobně jako u jezdců military, minimální.


Belgie
Belgie byla domovem jednoho z nejslavnějších koní období středověku - koně flanderského - chladnokrevníka, který je předkem mnoha současných těžkých koní. Jeho přímým potomkem je kůň belgický - plemeno, které se nyní nalézá po celém světě. Další národní chladnokrevný kůň - kůň ardenský - souvisí stejně jako oblast, v níž se chvá, s Francií. Je považován za potomka středověkého "těžkého" koně. Nejnovějším plemenem je belgický teplokrevník.



Holandsko
V Holandsku existují asociace plemenných knih pro koně aranské, hackneye, pět plemen pony, klusáky, dostihové koně, holandské teplokrevníky a pro tři místní plemena. Jsou to kůň gelderlandský, populární kočárový kůň, dále řídce se vyskytující Groningen a kůň fríský, který je jedním z nejstarších plemen v Evropě.



Maďarsko
Maďarská historie chovu koní začíná s příchodem Maďarů v 9. století. Jejich houževnatí koně později těžili z křížové plemenitby s koněm arabským, který byl do země přiveden během turecké invaze ve středověku, a od té doby má rozhodující vliv na zušlechtění plemen. Totéž paltí o britské krvi.
Koně byli také importováni z Velké Británie. Plnokrevníci byli postupně přiváženi vzhledem ke stoupající popularitě dostihů a vzniká zde také jeden ze dvou importovaných polokrevných kmenů - Furioso. Dalším hlavním polokrevným kmenem je Nonius.
Pracovní kůň - kůň Murakosi - je nahranici mezi teplokrevníkem a chladnokrevníkem. Byl vyšlechtěn v roce 1920, aby splňoval požadavky na rychlého a silného koně, a proto bylo jako základního stáda použito jak chladnokrevníků, tak i koní orientálních.



Německo
Bývalá NSR
Bývalá NSR je známa svými jezdeckými koňmi, obzvláště hannoverským a trakénským. Její úspěchy jsou dány jednak značnou finanční podporou chovu koní, kterou poskytují jak národní, tak i oblastní vládní složky, a dále pečlivou kontrolou a usměrňováním chovných programů.

Plemena jezdeckých koní v bývalé NSR jsou pojmenována podle oblastí, např. hannoverský kůň podle Hannoveru, holštýnský kůň podle Šlesvicka-Holštýnska. Jediná plemena, která jsou organizována na národní bázi, jsou importovaná plemena - anglický plnokrevník, klusáci, různá plemena pony a kůň trakénský.

Nejpočetnější a nejúspěšnější teplokrevník je hannoverský kůň. Byl to původně těžký vojenský kůň, zušlechtěný během staletí pro různá použití.

Před válkou byl trakénský kůň, pojmenovaný podle svého domova - Trakény, považován za koně nadřazeného hannoverskému. Hřebčín v Rusku, poblíž Královce, byl založen v roce 1732 a přežíval až do roku 1944, kdy byl nuceně evakuován před postupující frontou. Několik hřebců a 700 klisen se dostalo na západ a vytvořilo základ dnešního trakénského plemene.

Holštýnský kůň je dalším hlavním německým plemenem, které je mezinárodně známé a požadované. vyvíjelo se v bažinatých oblastech Šlesvicka-Holštýnska od 14. století, kdy bylo poprvé použito neapolské a španělské krve importovaných koní k zušlechtění místního "bažinného koně". v nedávných dobách bylo použito k dalšímu zušlechtění plemene clevelandského hnědáka a anglického plnokrevníka.

Další němečtí teplokrevníci byli vyšlechtěni z těchto tří plemen a jsou společně s krví araba a anglického plnokrevníka stále používáni k dalšímu zušlechťování. Žádné z německých plemen není úplně čistokrevné. Neexistuje zde ani čistokrevné plemeno ponyho. Zajímavostí je dulmenský kůň, po šest let chpvaný v Dulmenské rokli.

Také chladnokrevní koně se v Německu vyvíjeli hlavně díky používání importovaných koní pro zušlechťování.Během 19.století se křížením cizích plemen vyvinul kůň rýnský a šlesvický chladnokrevník.

Bývalá NDR
Někdejší NDR byla v chovu koní poměrně izolovanou zemí a na rozdíl od jiných států východního bloku se nesnažila vavážet koně na západ. Dvě hlavní plemena jsou potomky starších německých plemen - je to teplokrevník DDR s použitím lehčích plemen (trakénského koně a anglického plnokrevníka) a těžký teplokrevník na bázi oldenburgera, východofríského koně a anglického plnokrevníka.



Polsko
Polsko bylo zemí chovu koní po mnoho staletí. Dnes je zde 42 hlavních hřebčínů. V každém je umístěno mezi 50 až 200 hřebci. Výsledkem je, že země má největší koňskou populaci v Evropě - asi tři miliony.

Stejně jako v ostatních evropských zemích jsou státní hřebčíny pod kontrolou vlády. V největším množství jsou chováni koně pro jezdectví a sport (hlavně trakénského původu), dále následuje kůň arabský.

Polsko je také domovem rekonstruovaného tarpana lesního, jehož původ sahá zpět až k době ledové, a je předkem mnoha teplokrevníků. Stáda tarpana se chovají v Bilgoraji, v rezervaci Bielověžský prales. Poslední skutečný tarpan uhynul v zajetí v roce 1887. Chov dnešního moderního tarpana kontroluje polská vláda pečlivým výběrovým programem, v němž se využívá osvěžení krve jinými plemeny. Tarpan samozřejmě velice ovlivnil další polská plemena poníků. Hucul, který po staletí žil divoce v Karpatech, má jeho primitivní rysy, a stejně tak i větší a lépe ovladatelný konik, který se používá jako zakládající stádo pro mnoho východoevropských plemen.



Rakousko
Rakouským nejslavnějším koněm je lipicán, známý jako kůň mezinárodně proslavené španělské jezdecké školy ve Vídni. Jméno koně pochází z jeho místa původního domova - Lipice nedaleko Terstu - ale nyní se chová v Piberu v jižním Rakousku. Jeho původ se datuje až k roku 1580, kdy habsburský arcivévoda Karel odvezl španělské koně (s předky arabskými, berberskými a andaluskými) z Pyrenejí. V 18.století byla ke zlepšení plemene přidána krev kladrubských běloušů (Maestro /1779/) a plaváků (Favory /1799/), italská a dánská a v 19. století krev arabská. Dnes už nedochází k přílivu cizí krve, ale občas se praktikuje inbreeding.

Polokrevníci domácí produkce - hannoverský a trakénský - jsou pouažíváni k zušlechění rakouského jezdeckého koně. Stát také podporuje cov dalšího známého rakouského koně - haflinga, chovaného původně v oblasti Haflingenu blízko Merana.

Norik získal své jméno podle římské provincie Noricum, kde byl původně chován Římany. Nyní se používá jak v Rakousku, tak i v Německu a v České republice, kde vznikl zvláštní typ - slezský norik.



Švýcarsko
Švýcarským státem financovaný národní hřebčín produkoval pracovní koně pro zemědělství a armádu už od 19. století. Dva nejdůležitější typy byly einsiedler, původně chovaný v 11. století mnichy v opatství Einsiedeln, a freiberger, lehký kočárový kůň z Jurských hor. Když se snížily požadavky na tyto pracovní koně, hřebčín se začal v roce 1960 zabývat chovem švýcarského teplokrevníka. Hřebci a klisny byli přiváženi z Německa, Francie, Švédska a Velké Británie, všichni dovezení koně museli projít přísnými zkouškami výkonnosti a byly založeny plemenné knihy. Tento vývoj měl žádoucí efekt - snížil se původně vysoký počet dovážených jezdeckých koní a plemeno samotné dokázalo, že se může rovnat jiným evropským teplokrevníkům.




Dánsko
Historie koní v Dánsku se odvíjí od koně frederiksborgského. Ten byl populární koncem 16. a v 17. století jako kůň pro vysokou školu a v 18. století jako kůň pro zkvalitnění jiných plemen. Nicméně do dnešní doby se zachovalo jen několik málo zvířat. Ta byla pojmenována po Frederikovi II., který založil chov tohoto plemene v královském frederiksborgském hřebčinci, zřízeném v roce 1562.

Kanbstube je staré a velmi zajímavé plemeno koní, bohužel dnes již vymírající. Jiné populární dánské plemeno je jutský kůň, chovaný na poloostrově po stovky let.

Od roku 1960 mají Dánové také plemennou knihu pro národního jezdeckého koně - dánského teplokrevníka, vyšlechtěného z importovaných čistokrevných hřebců z Německa, Švédska, Francie a Velké Británie a místních klisen.



Finsko
Ve Finsku se snižují počty finského koně (vzniklého spojením finského všestranného koně a finského tažného koně). Je to hlavně díky mechanizaci zemědělství, dopravy a přibližování dřeva. Nicméně se zvyšuje počet importovaných teplokrevníků používaných pro jezdectví, soutěže a klusácké dostihy.



Island
Na Islandu se koně objevili už před tisíci lety a islandský pony se zde stále volně množí. Od roku 1930 byl dovoz koní na Island zakázán. Dokonce i dnes má stále hlavní roli v ekonomice země.



Norsko
Norsko má také (stejně jako Švédsko) primitivní typ ponyho - fjordský pony, který byl chován po staletí. Používali ho Vikingové a nyní je populární po celém světě. Jeho síla, houževnatost a klidná povaha ho uzpůsobuje pro použití v jezdectví a k zápřeži a mnoha typům prací.

Další norské plemeno - dolský kůň, není mezinárodně tak slavné jako fjordský kůň, ale ve své domovině je početnější. Z něj byl odvozen dolský klusák, vyšlechtěný v 19. století. Měl splňovat požadavky pro rychlého tažného koně. Nyní se používá v klusáckých dostizích.



Švédsko
Švédsko splňovalo požadavky pro čistokrevné jezdecké koně po více než sto let. Plemenná kniha byla otevřena už v roce 1874 pro švédského teplokrevníka, který je výborný v drezuře a všestranných soutěžích. Také bylo použito krve arabské, britské, francouzské, trakénské a hannoverské s podmínkou, že tito hřebci jsou skutečně čistokrevní a že splnili všechny výkonnostní zkoušky.

Pro obdělávání půdy a svážení dřeva používali Švédové koně švédsko-ardenského. toto plemeno se upevnilo před sto lety, kdy byla křížena plemena belgicko-ardénská a severská švédská. Gotland je švédský pony.Je považován za přímého potomka tarpana, který volně pobíhal na Gotlandském poloostrově.




Francie
Francouzská vláda se zajímá o chov koní podstatně aktivněji než vlády jiných západních zemí. Tento zájem se projevoval už za Ludvíka XIV., který vytvořil vládní oddělení odpovědné za poskytování oficiálně schválených hřebců francouzským chovatelům. Toto oddělení se přetvořilo do dnešní service des Haras, která je součástí ministerstva zemědělství a odpovídá za chov koní ve Francii. Service des Haras kontroluje dvacet tři hřebčínů, rozptýlených po celé Francii.

Hlavním soutěžním koněm Francie je plemeno Selle Francais - francouzský jezdecký kůň. Plemenná kniha byla založena až v r. 1965, kdy plemeno vzniklo te 45 různých plemenných skupin.Předtím existovalo ve Francii mnoho různých teplokrevníků, ačkoliv nejpočetnější byli kůň anglonormanský (francouzský kočárový kůň zušlechtěný krví norfolkského klusáka a anglického plnokrevníka během 20. století) a kůň angloarabský (vyšlechtěný křížením koně arabského, anglického plnokrevníka a orientálních koní z jihovýchodní Francie).

Arabský kůň hrál důležitou roli ve francouzském chovném programu už od dob, kdy byl asi před 1200 lety do země přiveden maurskými dobyvateli. Arabští koně jsou předky všech současných francouzských plemen a jsou stále ve velké míře používáni pro křížovou plemenitbu.

Francouzský plnokrevník má svůj původ v koních importovaných z Velké Británie, ale od doby, kdy Gladiateur (viz "Slavní koně"), přivezený do Anglie, vyhrál v roce 1865 Derby, jsou francouzská plemena považována za jedna z nejlepších. Také francouzští klusáci jsou úspěšní na mezinárodním poli. Jejich domovskou oblastí je Normandie, kde byli na přelomu 19. století vyšlechtěni křížením norfolkského klusáka s anglickým plnokrevníkem a normanskými klisnami. V současné době jsou používáni jak pro klusácké dostihy, tak i pro křížovou plemenitbu.

Pokud jde o francouzské chladnokrevníky, pak k nejpočetnějším patří peršeronský kůň. Nejznámější je pony camargueský, který žije polodivoce v bažinatých oblastech jižní Francie. Tvar jeho hlavy naznačuje vliv berberského koně. Také malý baskický pony žije divoce v oblasti Pyrenejí a Atlantského kantonu.

Nejprošlechtěnější z těchto původních plemen je pony landéský, základ francouzského jezdeckého ponyho a nejopulárnější importovaný pony je schetlandský.



Irsko
Irsko se (spolu s Velkou Británií) podílí na dlouhé historii chovu koní. Irsko jako takové vyprodukovalo některé z nejhezčích koňských plemen na světě.

Na západním pobřeží Irska žije divocepo staletí houževnatý, ale hezký connemarský pony. O jeho původu se říká, že je stejný jako původ Highlandského ponyho. Rozdíl mezi těmito dvěma plemeny je v křížové plemenitbě, která se uskutečnila mezi místními poníky a španělskými jennety a arabskými koňmi, kteří se dostali na pobřeží z potopených lodí španělské flotily v 16. století.

Irsko nemá žádné skutečné "domorodé" chladnokrevné plemeno, protože irský tažný kůň je na hranici mezi chladnokrevným a teplokrevným. Jeho původ je nejistý, ale je považován za potomka středověkých válečných koní a některých evropských teplokrevníků. Původně to byl dvouúčelový kůň - farmáři jej používali jednak jako loveckého koně a jednak k obdělávání polí, ale s postupem mechanizace se jeho využití v zemědělství snižuje. Byl pak křížen s anglickým plnokrevníkem k vyšlechtění prvotřídního jezdeckého koně, který nyní dostává značnou podporu vlády. Podpory bylo dosaženo především díky Irish Horse Board, založené v roce 1971, která podporuje chov koní s vyjímkou anglického plnokrevníka.



Velká Británie
Největším přínosem Velké Británie k chovu koní je vyšlechtění anglického plnokrevníka - nejcennějšího a nejrychlejšího plemene na světě.

Základy pro budoucího anglického plnokrevníka byly položeny už ve století následujícím po návratu Stuartovců na trůn v roce 1660. Během tohoto století bylo do země přivezeno více než 200 arabských, tureckých a berberských koní, aby zlepšili britského jezdeckého koně. Stále není jisté, zda byli tito importovaní koně kříženi s domácími dostihovými klisnami - nyní vyhynulými gallowayskými poníky - nebo zda bylo základní stádo čistě orientální. Nicméně je jednoznačné, že největší vliv měli tři hřebci, je to Darley Arabian (zakladatel linií Blandfor, Phalaris, Gainsborough, Son in Law a St.Simon), dále Byerley Trk (linie Herod) a Goldophin Barb (linie Matcham).

Původní anglický plnokrevník byl vysoký pouze kolem 144cm, ale postupně vyrostl do dnešní průměrné výšky okolo 164cm. Během této doby se změnily i jiné vlastnosti koně, především energie převládla nad pouhou rychlostí, ale od 19. století se zvýšil požadavek na rychlost a rychlé dospívání. Od tohoto období se také britský plnokrevník rozšířil po celém světě. Protože žádná jiná země nedokázala vyšlechtit rychlejšího koně, vše směřuje k vyvážení plnokrevníků z Británie.

Další významní koně vyvážení z Velké Británie do celého světa jsou její původní poníci. Bylo zde vyšlechtěno devět různých typů poníků, z nichž nejstarší je exmorský pony. Jeho původ se pravděpodobně datuje až do prehistorických dob, kdy předkové dnešního exmorského ponyho přešli přes pruh pevniny, který spojoval Británii a Evropu. Nejbližší soused exmorského ponyho - pony dartmoorský - je větší a není jednoznačně čistokrevný. Nicméně stále se zde uplatňuje menší příliv cizí krve než u New Forest ponyho, který díky tomu, že žije v obydlenější oblasti, získal příměs krve kone arabského, anglického plnokrevníka a koně gallowayského. Orientální vliv můžeme také vysledovat v eleganci velšského horského ponyho.

V patnáctém století byl vyšlechtěn velšský kob. Od těchto dob sloužili kobové výborně velšským farmářům při práci na poli, tahání vozíků, jako lovečtí koně i v klusáckých dostizích.

Domovem fellského ponyho jsou Penniny. Tito poníci se vyvinuli z keltského ponyho. Největší vliv mělo následné křížení s frískými koňmi za vlády Římanů. Jejich soused na východ - pony daleský - má podobný původ, ale používá se více jako pony v zápřeži. Vyvíjel se hlavně v 19. století, kdy hřebec velšského koba dodal tomuto olemeni sílu a velikost, a nyní je největším z britských poníků.

Předkvé highlandského ponyho mají stejný základ jako pony fellský a daleský. Nicméně díky přílivu arabské a francouzské krve a krve clydesdalské k ponymu highland garron je highlandský pony odlišný od ostatních plemen. Dále na sever se vyvinul pony shetlandský. Původ tohoto malého plemene - dnes nejvíce vyváženého britského ponyho - se datuje až k roku 500 př. n. l.

Britští poníci také napomohli vzniku velmi důležitého, ale dnes jiý vyhynulého plemene - norfolkského klusáka neboli roadstera.Mnoho z těchto koní bylo ve své době vyváženo a sloužili jako základ pro většinu plemen klusáckých koní a stejně tak i pro mnoho jezdeckých koní. Nejbližší žijící příbuzný je pozoruhodný hackney se svou neobyčejně vysokou akcí končetin

Jediné uznávané plemeno jezdeckého i kočárového koně je clevelandský hnědák. Byl vyšlechtěn v Yorkshiru před více než 200 lety a používán stejně jako irský tažný kůň jako dvouúčelový kůň. Dnes je nejvíce ceněn jako kočárový kůň a používán pro křížení s anglickým plnokrevníkem k vyšlechtění soutěžních a loveckých koní. Největší kůň ve Velké Británii je kůň shirský. Je považován za potomka Great Horse of England (anglického velkého koně) ve středověku. Mnohem přesněji můžeme určit původ menšího oblejšího suffolského koně. Každý kůň tohoto plemene může být vystopován zpět ke koni narozenému v roce 1760. Skotský těžký kůň - kůň clydesdaleský - má pravděpodobně stejné předky jako kůň shirský.




Itálie
Itálie byla jednou z prvních oblastí na světě známých chovem koní. Etruskoví zde chovali koně před více než 2500 lety. Nicméně až v době středověku Itálie vyšlechtila svého nejslavnějšího koně - koně neapolského. Vznikl křížením koně berberského, arabského a španělských koní a v průběhu 16. a 17. století byl používán pro svou vysokou školu na všech hlavních královských dvorech v evropě. Vytvořil také zakládající stádo pro mnohá jiná plemena.

V dnešní době jsou v Itálii nejpopulárnější importovaná plemena. Z původních plemen je oblíbený kůň aveliňský pro práci v horských oblastech, ale jezdečtí koně, např. kůň murgenský, salerno a calabrese, jsou na ústupu. Většina italských jezdeckých koní nyní pochází ze západního Německa, Francie a Irska.



Portugalsko
Portugalská plemena koní mají hodně společného se španělskými plemeny, protože obě země podléhaly stejnému maurskému vlivu. Proto plemeno alter real pochází ze stejného zakládajícího stáda jako kůň andaluský, ale také další portugalské plemeno - kůň lusitánský - souvisí a andaluským koněm. Je to odolnější kůň než alter real.

Horské oblasti severního Portugalska jsou chovnou základnou pro ponyho minho neboli garrano. Toto plemeno má arabský původ a přežilo s malými změnami po tisíce let. Blízko španělských hranic a pláních mezi řekamil Sor a Raio se udržel houževnatý pony sorraia. Je to jeden z nejstarších pony, který byl domestikován; je silný, používá se pro práci u stáda a v zemědělství.



Španělsko
Španělští koně mají výrazné orientální rysy odvozené od arabských a berberských koní přivedených do země úspěšnými dobyvatelskými armádami ze Středního východu počátkem středověku. Nejslavnější španělské plemeno - kůň andaluský - má pravděpodobně předky mezi orientálními koňmi, noriky a místním plemenem ponyho garranem. Vděčí za své přežití hlavně mnichům z kartuzánských klášterů z Jerez de la Frontera, Sevilly a Cazella, kteří se starali o čistotu plemene poté, co byl tento kůň na španělském dvoře v 15. století nahrazen těžším koněm neapolským. O čistotu plemene se ve svém andaluském hřebčíně snažila také rodina Zapatů, a proto byly tyto dva kmeny udrženy relativně bez příměsí cizí krve až do současnosti.




Bulharsko
V Bulharsku začal systematický chov koní po skončení turecké nadvlády v roce 1878. Z Maďarska a Ruska byli importováni koně arabští a angličtí plnokrevníci ke zušlechtění místních koní a začátkem 20. století byla ustanovena tři polokrevná plemena. Jsou to: Kůň plevelský (nejpodobnější arabovi), kůň dunajský, který má rysy Nonia, a kůň východobulharský, který je nejbližší anglickému plnokrevníku. Kromě těchto polokrevníků se také chovají ve státních hřebčínech ruský chladnokrevník a arabský kůň.



Jugoslávie
V horských oblastech Jugoslávie má pracovní kůň stále důležitou úlohu v dopravě i zemědělství. Státá podporuje plemenitbu koní v národních hřebčincích, kde jsou chováni Noniové, koně belgičtí, norici, koně arabští a lipičtí.



Řecko
Řecko bylo v dřívějších dobách proslaveno díky svým koním a jezdcům, ale nyní má země jen několi domorodých plemen poníků. Pony peneia se používá na farmách v oblasti Peloponésu, pony pindos v horských oblastech Thesálie a Epiru, a pony skyros je "dětským" poníkem. Jezdečtí koně jsou obvykle arabové nebo lipicáni a další importované typy koní.




Nejstarší a nejvýznamější plemeno na světě je arabský kůň. Předpokládá se, že se vyvinul z asijských divokých koní, kteří žili divoce v pouštní krajině Středního východu již 5000 let př. n. l. Nekteří odborníci tvrdí, že jeho původním pouštním domovem byla buď Persi nebo kaspická oblast, ale většina se shoduje, že to byl Jemen na Arabském poloostrově. Od divokých předků získal arab své speciální vlastnosti - rychlost, vytrvalost, tenkou kůži a houževnatost.

Hlavním důvodem pro obrovský vliv araba na ostatní plemena je to, že jeho vlastnosti se ukázaly být dominantní (spolehlivě se dědí z jedné generace na druhou). Dnes se arabský kůň chová na celém světě a jeho chov je vzkvétajícím oborem. V domovině araba na Středním východě je nejslavnější perský arab - nejstarší plemeno araba - a egyptský arab, který, stejně jako polský arab, je velice žádaný na export. Dědičnost dobrých vlastností araba, které se přenášejí na potomky, se upevnila díky výběrové plemenitbě uvnitř chovu, po staletí prováděné beduínskými kmeny.



Írán
V Íránu jsou také další plemena koní, jejichž chov je velice podporován Royal Horse Society. Obrovské částky peněz jsou investovány jak do anglických plnokrevníků (většinou importovaných), tak i do turkménských koní, používaných pro dostihy. Turkménský kůň má velice dávný původ, který v sousedním bývalém Sovětském svazu hrál důležitou úlohu ve vývoji achaltekinského a jomundského koně. Většina ostatních plemen perského koně byla nyní začleněna do plemenné knihy náhorního perského koně.



Turecko
Za vlády osmanské dynastie (1299-1922) Turecko produkovalo mnoho kvalitních arabských rodů, hlavně v době od 16. do 20. století. Kůň Byerley Turk hraje důležitou roli jako zakladatelský hřebec pro anglického plnokrevníka (viz Velká Británie), ale během tohoto století se kvalita původního domácího stáda zhoršila. To vedlo z důvodu zlepšení kvality k importu kmene Nonius z Maďarska a k vyšlechtění koně karacabeyského.




V severní Africe má svůj domov další ze zakládajících plemen anglického plnokrevníka - berberský kůň. je často zaměňován za araba, ale odborníci tvrdí, že pochází spíše z evropských než asijských divokých koní. Od araba se odlišuje klabonosou hlavou, nízce nasazeným ocasem a ohnivějším temperamentem, ale následkem častého křížení od dob, kdy Arabové dobyli severní Afriku, přežilo jen několik skutečně čistokrevných chovů.

Zbývající část Afriky, kromě jediné vyjímky, nemá žádného původního koně. Jediný původní kůň v jižní Africe - basuto - se vyvinul z berberských a arabských koní importovaných v polovině 17. století.




Čína
Čína je domovem nejstaršího žijícího plemene koně - mongolského koně - přímého potomka divokého koně, objeveného plukovníkem Przewalskim v roce1879.

V Číně je nejpočetnějším pracovním ponym mongolský pony. Je podobný japonskému přírodnímu plemeni hokaido.



Indonésie
Špatné komunikace na třech tisících ostrovech, tvořících Indonésii, způsobují, že poníci jsou životně důležití pro dopravu a zemědělství. Protože znamenají významný přínos pro státní ekonomiku, vláda podporuje jejich chov - nejpodporovanější je plemeno batak. Na Sumatře jsou nejlepší batakské klisny připouštěny arabskými hřebci pro zlepšení kvality.

Další indonéský pony, který má velmi neobvyklé romantické využití, je sumba pony, který se chová jako tančící pony. K jeho kolěnům se přeipevňujá zvonečky a pony "tančí" v rfytmu tamtamů.



Rusko
V Rusku se pravděpodobně nachází oblast, v níž byl poprvé domestikován asi 5000 let př. n. l. Ruský chov koní má tudíž neobvykle dlouhou historii. Do různých částí země byli importováni koně z různých částí světa jako základní stádo; největší vliv v západních částech má kůň arabský a dále na východ zase mongolský kůň. Výrazné zeměpisné a klimatické odchylky vedly k vývoji mnoha odlišných typů koní a není proto žádným překvapením, že je zde oficiálně uznáváno čtyřicet plemen a plemenných skupin. Vláda posléze ustanovila, že každá oblast by měla vyprodukovat dvě až tři plemena.

Tento vývoj probíhá obzvlášť od konce druhé světové války. Během tohoto období se tehdejší Sovětský svaz pokusil založit chov koní na vědečtější bázi - úkol na sebe vzal Celosvazový výzkumný ústav pro chov koní. Některá plemena byla vybrána k zušlechtění pomocí přílivu cizí krve. Ta, která potřebovala dodat ušlechtilejší rysy, byla křížena s anglickým tplnokrevníkem a arabským koněm - sem patří kozácký stepní kůň, kůň donský a kůň kabardinský (houževnatý horský kůň). POkud bylo nutné podpořit houževnatost koně, pak bylo použito donského koně.

Postupně se vyvíjela nová plemena a současně zanikala některá ze slavných plemen 19. století - ale ta byla nejdříve použita jako základ pro náhradní plemena. Takto byl například použit kůň strelecký (velký arab) jako základ pro plemeno koně těrského (vyšlechtěn v roce 1948) a kůň klepperský (houževnatý pony) pro plemeno Toric.

Nejdůležitější vliv na ruského ponyho měl stepní tarpan, ačkoliv zde bylo pro zušlechtění rysů použito i arabské krve. To souvisí s tradičním zahrnutím arabské krve v ruském chovu koní.

V nedávné době hrál důležitou roli při zušlěchťování plemen také anglický plnokrevník, ale jeho hlavní úlohou bylo vyšlechtění ruského dostihového koně. Nejlepší z těchto koní se rozšiřovali na západ a např. kůň Anilin se proslavil v roce 1966, kdy doběhl jako druhý v dostihu Washington D.C. International.

Stejně populárním jezdeckým sportem jsou také klusácké dostihy a 42 hřenbčínů se zabývá chovem orlovského a ruského klusáka. Tento proces začal už v roce 1784. V roce 1788 založil hrabě Orlov hřebčín v Chrenoru, kde pokračoval vývoj plemene. Nicméně orlovský klusák není tak rychlý jako jeho zahraniční soupeři, a proto bylo použito amerického klusáka ke křížení s orlovskými klisnami a k vyšlechtění rychlejšího ruského klusáka.




Austrálie nemá žádné původní plemeno a první koně sem byli přivezeni prvními britskými osadníky asi před dvěma sty lety. Koně nejdříve pocházeli z Jižní Afriky a Jižní Ameriky, později z Evropy a z USA. Ukázalo se, že země má výborné podmínky pro chov koní, a totéž se ukázalo později na Novém Zélandu. Dnes se z původních dovozců obě země změnily na hlavní vývozce. Prvním australským plemenem byl waler. Vyvinul se křížením arabského hřebce, anglického plnokrevníka a angloarabských hřebců a místnímí klisnamy a koby, ale až donedávna se toto plemeno stále označovalo jako "místní plemeno". Waler po první světové válce prakticky vyhynul, Plemenná kniha byla vytvořena pro nově vyšlechtěné plemeno - australského dobytkářského koně - v roce 1971. V kontrastu k tomu plemenná kniha australského ponyho byla založena už v roce 1929 pro stáda, která mohou být vystopována zpět až k velšskému horskému hřebci Grey Light.

V Austrálii také vzkvétá chov anglického plnokrevníka. potomci koní, kteří původně přišli z Francie, Velké Británie a USA nyní podporují jeden z nejvíce prosperujících dostihových průmyslů na světě. Také jsou populární klusácké dostihy; americký klusák je importován z USA od roku 1869.




Amerika je nyní považována za místo, kde se vyvinul moderní kůň (Equus caballus). Předtím, než se pruh země, spojující Severní Ameriku a Asii ponořil pod vodu a vznikl tak Beringův průliv, koně tudy pravděpodobně přecházeli a šířili se do Asie a Evropy. Někteří téměř určitě zůstali v Americe, ale neví se, co se s nimi stalo. Žádné koňské pozůstatky, datovatelné k jakékoliv periodě po době ledové, nebyly nalezeny, takže se zdá, že po deset tisíc let nebyli v Americe žádní koně. koně znovu vstoupili na americký kontinent v roce 1519, kdy španělský dobrodruh Hernando Cortés přistál v Mexiku a malou skupinkou dobyvatelů a šestnácti andaluskými koňmi.

Severoameričtí indiáni byli většinou špatnými chovateli koní a nenamáhali se chovat výběrově. K výjimkám patřil kmen Nez Percé. Na konci 18. století příslušníci kmene vyšlechtili vysoce kvalitní skvrnité koně, které pojmenovali appaloosa. Indiáni používali také mustangy, zdivočelé potomky koní, kteří utekli původním osadníkům.

Kolonizátoři atlantského pobřeží s sebou také přivedli koně. První rozlišitelné národní plemeno, které vzniklo z těchto importovaných koní, byl narrangsettský mimochodník, vyšlechtěný na Rhode Islandu hlavně z norfolkského klusáka. Nicméně ztčáty, které vznikly díky exportu a křížení s ostatními plemeny, vedly k tomu, že čistokrevný narrangasettský mimochodník vyhynul.

V polovině 19. století vzniklo ve Spojených státech křížovou plemenitbou jedno z největším amerických plemen: standardbred - americký klusák. Jeho jméno vzniklo ze standardu, který byl pro koně vypracován během výběrového chovného programu. Dnes je americký klusák základem pro klusácké dostihy a hraje velmi důležitou roli v zušlechťování jiných plemen.

Quarter-horse (americký kovbojský kůň), je nejstarším žijícím americkým plemenem. Je to také kůň ve Spojených státech nejpočetnější; celosvětově je jich registrováno osm set tisíc. Kůň byl vyšlechtěn v 17. století osadníky z Virginie a Karoliny jako zvíře pro všestranné použití. Jeho schopnosti byly zjišťovány závodem na čtvrtmílové trati, a odtud pochází jeho jméno. Jak Američané postupovali na západ, americký kovbojský kůň se projevil jako výborný kovbojský pony.

Další starodávné americké plemeno je morgan. Je potomkem jedinečného hřebce buď velšského coba nebo anglického plnokrevníka narozeného v roce 1793. Kůň patřil majiteli hostince a jmenoval se Figure. Od něho jej koupil učitel, který se jmenoval Hustin Morgan, a odtud pochází jméno plemene.

Spolu s plnokrevníkem a narrangasettským mimochodníkem se také stal zakladatelem plemene saddlebred - americký jezdecký kůň. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v 19. století majiteli plantáží na jihu, kteří chtěli koně pro přehlídky, na němž by se pohodlně dalo jezdit. Výsledkem byl americký jezdecký kůň - skvělý kůň, který má tři nebo pět chodů. Je velmi populární na přehlídkách, kde se předvádí buď pod sedlem nebo v zápřeži. Později byl v oblasti Tenessee vyšlechtěn kůň s ještě jemnějším chodem než má americký jezdecký kůň - tenesseeský mimochodník. Oficiálně byl uznán jako plemeno v roce 1935. Spojené státymají také registr koní, kteří jsou definováni podle barvy, ale nejsou ještě skutečným plemenem nebo typem. Z těchto koní je nejatraktivnější palomino - slavný hollywoodský kovbojský pony. Pinto byl oblíbeným koněm indiánů, kteří využívali, že jeho dvě barvy napomáhají maskování. Z nedávné doby je pak nejznámější albino, jehož geny se ukazují být dominantní. Pokud jde o importované koně, pak nejpočetnější je anglický plnokrevník, protože dostihový sport je hlavním sportovním průmyslem ve Spojených státech. Druhým nejpočetnějším je shetlandský pony, který se používá v lehké zápřeži. Další importovaná plemena, která mají vlastní plemenné knihy, jsou velšský pony, hackney, clevelandský hnědák, peršeronský kůň, belgický chladnokrevník, trakénský kůň, clydesdaleský kůň a arabský plnokrevník.

Jediný původní americký pony se vyvinul nedávno. Je to Pony of the Americas - americký pony, který byl vyšlechtěn v roce 1960 za použití hřebce appaloosa (s předky arabského a amerického kovbojského koně) a shetlandského ponyho.



Kanada
Kanada nemá žádné původní plemeno koní, kanadský klusák se uznává pouze jako typ. Nicméně chov koní v Kanadě vzkvétá už od dob, kdy v roce 1665 byli francouzskými osadníky přes Atlantik přivezeni první koně. Někteří z potomků těchto koní se nalézají na ostrově Sable, kde se vyskytují divoce od 18. století.




Argentina
Na obrovských úrodných pláních Argentiny se vyvinul z koní importovaných španělskými osadníky v 16. století criollo - kůň gaučů (honáků dobytka). Základní stádo se pravděpodobně vytvořilo z lodního nákladu stovky andaluských koní a několika lehčích tažných koní, kteří připluli v roce 1536. Po vydrancování Buenos Aires utekli a žili divoce v Pampách. Díky adaptaci těchto koní na drsné přírodní podmínky se vytvořilo plemeno criollo (kreolský kůň).

Různé pokusy zlepšit vlastnosti kreolského koně přílivem cizí krve se ukázaly být chybnými a nyní jej Argentinci chovají výběrově. Jedním z testů používaných pro budoucího chovného koně je výroční jízda na 470 mil, během níž musejí koně nést náklad o váze sedmnácti kamenů (a kámen = 6,3Kg) a nesmějí být krmeni.

Světově proslulý argentinský pólo pony je potomkem criolla a vznikl křížením mezi ním a anglickým plnokrevníkem. První mu poskytl houževnatost a životní energii a druhý rychlost. Argentina je také jedním z největších světových producentů anglického plnokrevníka. Nicméně domácí poptávka je tak vysoká, že se jen relativně málo koní vyváží.



Brazílie
Brazílie má devět milionů koní, jednu z největších koňských populací na světě. Jejím původním koněm je crioulo, menší verze koně criollo.

Velká část této obrovské pracovní síly je používána armádou, pro níž jsou koně neocenitelní v drsných horských oblastech země. Hřebci jsou pro armádu dostupní buď z vlastních středisek remont nebo jsou půjčováni od velkých chovatelů. Arabští koně a angličtí plnokrevníci jsou používáni k produkci jezdeckých koní a bretonští koně k produkci tažných koní.

Někteří z koní plemene crioulo byli zušlechťováni příměsí cizí krve španělských a portugalských koní. V minulém století byla cizí krev použita k založení většího plemene - mangalarga. Toto plemeno na oplátku výběrově zušlechtil Cassiano Campolino v roce 1840, a tak vzniklo plemeno campolino.



Peru
Peru bylo hlavní španělskou základnou v Jižní Americe, a proto se jen málo koním podařilo utéci a žít divoce. Nejslavnější peruánský kůň je peruánský mimochodník, který se vyvinul z berberského a arabského koně před 300 lety. Má unikátní mimochod, kterým může po dlouhou dobu klusat rychlostí až 26 km za hodinu.

Peruánští mimochodníci byli vyváženi do Portorika, kde působili jako zakládající stádo pro plemeno Paso Fino. To se nyní chová ve velkém počtu v USA.



Venezuela
Venezuela, jako většina zemí jižní Ameriky, má svůj vlastní typ koně criollo, který vznikl adaptací přivezených španělských a portugalských koní na horké, drsné místní podmínky. Nazývá se Ilanero.

Úvod

Střední Evropa

Severní Evropa

Západní Evropa

Jihozápadní Evropa

Jihovýchodní Evropa

Střední východ

Afrika

Asie

Austrálie

Severní Amerika

Jižní Amerika